• Jaroslav Hora

Špatná fotka neexistuje

V příloze HN ego! se mnou vyšel článek na téma fotografování a cestování. Přečtěte si, jak vnímám fotografování.

Celá článek i s fotografiema je ZDE


Špatná fotka neexistuje

text: Jarmila Jelínková

Co může být lepšího, než když člověka živí koníček, ptá se fotograf Jaroslav Hora. A jeho archiv se plní snímky z celého světa.

Foto: Jaroslav Hora

2. 11. 2018 00:00

Sdílet

Jaroslav Hora je přesvědčen, že fotografování ho vytáhlo z těžké nemoci. Od svého znovuzrození vyjíždí s fotografickými adepty na expedice po celé planetě a učí je hledět na svět digitální optikou.

Každý fotograf vidí svět jinak a vyloženě špatný snímek neexistuje, tvrdí český fotograf a cestovatel. Svým klientům při workshopech ukazuje, že stojí za to čekat s aparátem v ruce na nejlepší snímek třeba celou noc. A také je učí, kam před kambodžským mnichem schovat vlastní nohy nebo že na dánském souostroví Lofoty je nutné zaparkovat proti větru.

Lze vůbec naučit začátečníka dobře fotit?

Je otázkou, co si představíme pod pojmem dobře. Fotografie je výsledkem vnímání kompozice, světla, příběhu. Člověk to v sobě má, nebo nemá. Vnímání je nepřenositelné. Samozřejmě se dají naučit kompoziční pravidla a další "řemeslné" věci. Zároveň ale pravidla jsou od toho, aby se porušovala.


Učíte se i od svých klientů?

Rozhodně jsem nesnědl veškeré moudro. Spíš se u každého klienta snažím rozvíjet jeho pohled na svět. Ukážu mu vlastní vidění a on mně naopak to své. Jsou to jen různé pohledy na stejnou věc. Podle mne vyloženě špatná fotografie neexistuje.


S klienty vyjíždíte do celého světa. Jistě zažíváte situace, v nichž pravidla porušovat nelze.

Samozřejmě, v každé zemi se snažíme přizpůsobit jejím zvyklostem. Vždyť v rámci jediné expedice projíždíme někdy naprosto rozdílné světy − Thajsko, Dubaj, Kambodžu. Přesto se občas přešlapu dopustím.

Například při loňské návštěvě u kambodžského mnicha jsem si sedl nevhodně: dal jsem si nohy před sebe. Přitom nohy jsou v jejich vnímání nečistá část těla, takže si sedají bokem nebo do tureckého sedu. Nohy by měly jít směrem od Buddhy nebo od člověka, s nímž sedíte. Naštěstí mi to rychle došlo a přesedl jsem si. Mnich se jen usmál a bylo mu jasné, že vím. Když dodržujete pravidla, lidé vás pustí blíž.


Máte zemi svého srdce?

Norsko. Stále se tam vracím. Konkrétně na sever, za polární kruh, na Lofoty, což je souostroví asi s 80 ostrovy. Mně se ale líbí všude na světě. Na Lofotech to však mám z nějakého důvodu nejraději. Možná i proto, že jsem se tam před mnoha lety začal digitální fotografií zabývat vážněji.


Jezdíte někdy na expedice sám?

Na místo budoucího workshopu pokaždé vyrazím nejprve všechno připravit. Říkám tomu mapovačka. Často s sebou beru jen dva tři kamarády a projedeme co nejvíc míst. Téměř nespíme, jen fotíme.

📷

Co může být lepšího, než když člověka živí koníček, ptá se fotograf Jaroslav Hora. A jeho archiv se plní snímky z celého světa.


Dáváte přednost cestování autem, jisté záruce nezávislosti?

Létám hodně letadly a na místě jezdím auty. Po jižní Evropě cestuji především autem. S karavanem vyrážím jen s lidmi, které znám. Musí to fungovat, jinak rychle vznikne ponorková nemoc. Jste spolu nonstop.

Zrovna nedávno jsme jeli obytným karavanem na menší fotoexpedici 3500 kilometrů dlouhou − přes Dánsko, písečné duny, na norské majáky, do Švédska na vrakoviště aut a zpátky přes Kodaň. To vrakoviště bylo původně autoservis, po smrti majitele tam jeho rodina všechny vozy nechala. Auta jsou prorostlá stromy, pokrytá mechem. Bylo nás šest, ale vzájemně jsme se znali a věděli jsme, že "to dáme".


Zažil jste na cestách chvíli, kterou byste si už nechtěl zopakovat?

Ani ne. Snad jen když jsme byli v Brazílii v roce 2004, kdy jsem začínal fotit. Pronajali jsme si auto a okamžitě jsme byli varováni, abychom nikde nezastavovali, ani na červenou, a pořád se zamykali. V Brazílii nezastavuje na červenou nikdo. Červená znamená jen zpomalit, rozhlédnout se a jet. Nicméně jednou jsme zastavit museli, protože zastavilo auto před námi. Okamžitě nám na okno klepali dva mladí hoši, abychom stáhli okénko, že nám něco prodají. Věděli jsme, že ani to nesmíme udělat. Měli nás vytipované, o další auta zájem neměli.

V asijských zemích se zase raději nechám vozit místními řidiči, nemám dost odvahy se do té džungle vrhnout sám. A ještě toho víc vidíte. Třeba v Kambodži uměl řidič dobře anglicky, znal veškerou historii, památky, vozil nás téměř za symbolickou cenu. Jen pro představu − plat učitele v Kambodži je 120 dolarů měsíčně, náš řidič s námi jezdil dva dny až do noci za 60 dolarů.

Nešetřím na pojištění auta − stačí malá nehoda a spoluúčasti jsou vysoké. Stoprocentní krytí mi dává jistotu.


Takže v Asii by měl Evropan raději na volant zapomenout?

Jak kde a jak kdo. Zrovna včera jsem mluvil s kolegou fotografem, který si tam naopak auto půjčuje rád, dokonce se v tom vyžívá. Říká, že jejich chaos miluje. Řidiči na sebe troubí, přetlačují se na křižovatkách. Bouračku tam ale nevidíte.


Bez čeho rozhodně na cesty nevyjíždíte? Tedy kromě fotoaparátu.

Bez pojištění. To bych nevyjel ani do Německa. Zařizuji ho i klientům. Rozhodně nešetřím na pojištění auta − stačí malá nehoda a spoluúčasti jsou dost vysoké. Když máte stoprocentní krytí, jste v klidu. Za těch pár peněz to rozhodně stojí. Nedávno se mi vymstila moje chyba − během vichřice jsem zaparkoval na Lofotech zádí auta proti větru, přestože vím, že je potřeba postavit auto obráceně. Jakmile jsem pootevřel dveře, vítr je otočil na druhou stranu a vyvrátil z pantů. Pojištění aut i lidí se tedy rozhodně vyplatí. Když mojí dceři přibouchli v Norsku ruku do dveří a já jsem sledoval, jak lékařka vypisuje účty za rentgen a lehkou dlahu, naskákalo to na desetitisíce. Lidé často argumentují, že mají pojištění ke kartě. Když se jich ale zeptám, jaké mají krytí, vůbec nevědí. U karet bývá většinou dost malé, to nejzákladnější. Když se pak nedej bože něco stane a potřebujete převoz vrtulníkem, nezaplatíte to.


Co bylo u vás dřív? Cestování, nebo focení?

Sice jsem fotil už jako kluk − v roce 1980, kdy byla olympiáda v Moskvě, jsem dostal první fotoaparát −, ale první bylo cestování. Když jsem v roce 2004 vyrazil do Brazílie, pořídil jsem si nový, už digitální fotoaparát. Pak následovalo Norsko. Původně jsem tam jezdil a k tomu fotil, pak jsem tam jezdil a fotil a dnes tam jezdím fotit. To je třetí stadium. Teď vlastně prožívám čtvrté: jezdím tam učit fotit.


Je to splněný sen?

Ano. Je to radost. Co může být lepšího, než když člověka živí koníček? Na druhou stranu je za tím práce jako každá jiná. Příprava expedice zabere zhruba týden, pak tam na dva týdny jedete a měsíc je pryč. Při šesti expedicích do roka nejste skoro doma. Občas musím vyvézt i ženu, jinak bychom se ani nepotkali. Beru ji na své "mapovačky". Loni jsme projeli celou Itálii, Izrael, letos se mnou pojede připravovat Barmu.


Co rozhodne, kam pojedete?

Podněty jsou různé. Ať už je to fotografie, kterou jsem u někoho viděl, nebo je to můj dávný sen. Ještě mám dva: Kanadu a Nový Zéland. Snů mám vlastně víc. Teď mě pozval kolega fotograf do Jižní Ameriky.


Jak získáváte klienty?

Fotografů, kteří pořádají expedice jako já, je hodně. Konkurenci mám ale rád, člověka posouvá. Buď jsem dobrý a pak se prosadím, anebo nejsem a pak bych to neměl dělat. To je velmi jednoduché. Naštěstí se vždy našli lidé, které moje práce oslovila.


Prodáváte své fotografie?

Málo, vlastně jsem s prodejem začal v rámci spolupráce s jednou nadací, na kterou jde veškerý výtěžek. Kdysi jsem obchodoval, zabýval se jinými věcmi, ale prodělal jsem leukemii, jsem po transplantaci kostní dřeně. Po nemoci jsem firmu prodal a přemýšlel, co budu dělat dál. Chvíli jsem nemohl dělat nic, fotil jsem jen lidi v ateliéru, nikam jsem nemohl, natož cestovat. Jsem přesvědčen, že moje zaujetí pro fotografii mě z nemoci vytáhlo. Snil jsem o tom, že zase budu zdravý a znovu budu fotit i cestovat. Spolupracuji proto na projektu, jímž podporujeme pacienty po transplantaci. Velký problém při této nemoci často bývá nejen fyzický stav, ale také psychický. Dnes už lékaři pacienty informují o diagnózách i vyhlídkách na vyléčení přímo, z čehož se lidé často hroutí. Představte si, co s vámi udělá, když vám někdo řekne, že máte tří- až pětiprocentní šanci na přežití. V takové chvíli potřebujete pomoct.


A jaká je vaše pomoc?

Pořádáme výstavy, v nemocničních pokojích mají pacienti ode mě fotky s mým příběhem. S poselstvím, že lze přežít a pak třeba cestovat a žít skoro naplno. Skoro. To mě teď naplňuje nejvíc. Takže nějaký prodej… Spíš si užívám života.

52 zobrazení

Cestovní kancelář Czech Photo Travel, Horus EYE s.r.o., Krouzova 3051/28, Praha 12 Modřany, Česko | IČO 28287126 | +420776209970

© 2017 by Horus EYE s.r.o. 

  • Grey Facebook Icon